Myslím že je to maximálně vtipné, absurdní až tragikomické: jeden povinně zbožštělý magor diktátor v obskurní zemi je největším odborníkem na vše - od výroby aut až k výrobě lubrikantů: pilotům stíhaček dává skvělé rady jak létat, hutníkům jak tavit ocel, vojákům jak bojovat, švadlenám jak šít atd. A doprovodný klub oficírů posvátně zaznamenává každé vzácné slovíčko do notýsků aby ani sebemenší perla neunikla dalším generacím ... Ještě se ale nikdo nedozvěděl co v těch notýscích vlastně je Náš socialismus hadra
Tady například nejlepší severekorejští hackeři napadají servery Sony corporation
Kittikit píše:Že by to samé jak u jeho otce? On něco povídá a všichni si dělají poznámky. Nebo se pletu?
Ivo108 píše:Rád se do této sekce občas dívám, protože jsou tu občas fajn vtípky, ale ty co se začal dávat uživatel "Punkexploited" jsou všechny dost divné a úchylné ...
Tak to se teda velice omlouvám jestli tady nekoho pohorsuju prispevkama.
Ale kdyz je to tak tak divne a uchylné tak nechapu, ze to ctes
Budu se snazit tady davat neco normalniho
Mně to nepohoršuje Jenom mi asi určitý typ vtipů nedochází ?
Adam odjel z ráje na služební cestu.
Po týdnu už chodí Eva po ráji celá nadržená a přemítá, kdo by ji
tak mohl uspokojit.
V tom uvidí mamuta a rozběhne se k němu.
Mamut se vyděsí, začne utíkat a zřítí se do propasti. Pak
běží kolem pavián. Eva po něm chňapne, ale pavián skočí na strom,
Evě zůstane v hrsti jen chumáč chlupů z paviáního zadku.
Zase nic...
Jde dál kolem řeky a konečně dostane ten správný nápad:
Skočí do vody, čapne pstruha a udělá si to s ním.
A co z toho plyne?
Jak skončili mamuti - UŽ TEDA VÍME.
Proč mají paviáni holou prdel - TAKY VÍME.
Ale už nikdy se nedozvíme, jak původně voněly ryby
apod Ale mluvím jen za sebe a omlouvám se že jsem asi málo chápavý ...
Pondělí. Začal třetí týden školky. Musel jsem v sedm ráno přesvědčovat tříletou dceru, že si nemůže vzít do školky meč, který zrovna vyhrála, i když je roztomile dívčí a růžový. Už moje maminka zastávala názor, že když se děti mají vzájemně pozabíjet, tak ať je to potichu a bez bordelu a takový meč toho nadělá, kdo to pak má uklízet? Úspěch je, že se oblékla sama a včas. Drobná skvrna na kráse byla, že si vzala tričko na mikinku, ale pořád lepší než bombarďáky na kalhoty, abych zase nemusel vysvětlovat, že dneska jde za Madonnu. Jako posledně u doktorky. Nechal jsem to tak, nakonec jí to slušelo, to je výhoda holek. Můžou si na hlavu narazit kýbl pomejí a stejně pořád vypadají krásně.
Pro Viki jsme přišli tentokrát i s babičkou, což učitelku vyděsilo, až se zeptala, kolik dětí chceme. Obvykle je povoleno jedno dítě na osobu a den. Ale babička jen zamávala a frčela dál. My jsme vyrazili do prodejny luxusního nábytku, kde jsme se původně chtěli jen podívat na jednu skvělou pračku. Možná znáte takové prodejny, které jsou tak luxusní, až máte pocit, že se tam nehodíte. Zde byl pocit umocněn paní v drahém kostýmku a vlasech v pevném drdolu se zlatými jehlicemi s neuvěřitelnou vrstvou make-upu, které zmrzl úsměv na rtech, jak viděla dítě. A nás. Neustále Viki sledovala, sykala, přivírala oči při každém jejím pohybu, až to nevydržela a sdělila Kátě, že toto místo není vhodné pro tak malé děti, že je tu mnoho velmi drahých věcí… Manželka se zeptala, jestli tu mají nějaký dětský koutek, ale paní odtušila zavrtěním hlavy. “No, co se dá dělat.” - řekla Káťa a vzala malou do náruče, což paní trochu uklidnilo. Náruč nebo vodítko. Vážně tam byly drahé věci, jen gauč tam stál přes 800 000;-. Ale některé kuchyně a ložnice byly úchvatné. Naprosto úchvatné. A ty koupelny! Masážní designové sprchy a vany s magickým osvětlením, ze kterých bych se ani nehnul. Úplně jsme se v nich ztratili. Bloudil jsem místnostmi, když jsem narazil na manželku, ke která přiběhla Viki. Byli jsme v patře, na galerii, kde nikdo nebyl, tak jsme si ji dovolili pustit. Viděl jsem, jak tříletá Viki přiběhla k mamince, něco jí řekla, Káťa úplně zbledla, rychle nakoukla do koupelny, pak popadla dítě, prohnala se kolem mně a jen sykla: “ZDRHEJ!”
Seběhli jsme po točitém schodišti a ukryli se v chodbičce za jednou z kuchyní, když zrovna po druhém schodišti šla nahoru ona paní.
“Rozbila něco?” - zeptal jsem se nervózně. Tady cokoli budeme splácet do konce života.
Káťa zavrtěla hlavou. Byla bledá. “Přiběhla, že jí to nejde spláchnout. Ona se jim tam vykadila! No fakt! Normálně jim tam hodila čokoládovou anakondu, takovouhle!” A roztáhla ruce jak prolhaný rybář. Jenže doplnila: “Víš, že včera nebyla.” Viki vypadala spokojeně. Co teď? Dilema rodičů. Přiznat se? Nenápadně to uklidit? Než jsme se stačili rozhodnout, ozval se z galerie výkřik oné paní na celou prodejnu:
“PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKIHO!”
Pak zvuk dusajících nohou běžících nahoru. Pohledem jsme se s mou drahou polovičkou dohodli, že se nepřiznáme, ale zkusíme zmizet.
Znovu ječení: “Kdo tohle mohl udělat? Vždyť to ani není lidské, to je jak od gorily!”
Zase jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny. Ano, také nás to vždy překvapí. Ono se řekne “děťátko”, ale než jsme měli dítě, netušili jsme, co takoví prckové dokážou. Paní zjevně žádnou zkušenost neměla. Pak se ozval mužský hlas:
“Byla tu taková malá holčička…”
Ale ten ječák ho hned přerušil: “Tohle není od malé holčičky, vždyť se na to podívejte! To je hovno jak cep!” Ticho, zřejmě se všichni dívali. Ani očima obsáhnout nemohli… Potom mrmlání: “Chm, holčička. Holčička. Tohle je veliký jak holčička!”
Nesmáli jsme se, byli jsme úplně zkamenělí, přesto nám nějak začaly slzet oči. Měl jsem deja-vu. Naposledy jsem hledání původce hovna zažil s mým psem. To byla tak nešťastná náhoda! Venčil jsem těsně před bouří, pes se snažil, jak mohl, aby to měl za sebou a dostal ze sebe všechno, i to, co si schovával až na zítřek. A když jsem to sbíral, tak mi pytlík i s hovnem vzala vichřice a vynesla obé až do druhého patra protějšího domu, kde s tím vítr flákl o jedno okno. Ten vítr měl sílu 90km/h. Pytlík to kamsi odválo, ale hovno zůstalo. I tehdá jsem se stačil schovat a byl tak neviděným svědkem pátrání jednoho starého páru, kdo jim umístil exkerment na okení taulku. Pokud se nad tím zamyslíte, působí to jako opravdová záhada, protože vykálet se na parapetu v druhém patře, není nic snadného. Díky tomu vznikla divoká teorie o mužích na lanech, kterým se nechtělo slaňovat až dolů nebo nepřejících sousedech, co se vytento do ruky a hodili nim to do okna. Ještě dnes mne budí ve strašlivých snech podobné ječení: "PROBOHA RUDOLFE TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!" Něco je špatně s mou karmou, přece něco takového se nemůže stát člověku v životě dvakrát.
Ječák prořízl prodejnu: “Proč koukáte nahoru? Myslíte, že něco takového udělá pták?!”
“Já hledám ventilaci.” - odpověděl mužský hlas a pak se ozval i další.
“Možná pštros, myslím, že v tom vidím ještěrku.”
Znovu jsme se s manželkou setkali očima a pak se podívali na dceru. Byla spokojená, coby ne, když se nám tak krásně vykakinkala.
“Já mám hlad.” - zakňučela Viki. Maminka jí ucpala ústa a zašeptala: “Právě jsme se přesvědčili, že jíš až moc.”
Že by Viki zbaštila ještěrku? Nebo si dělal legraci. Nejhorší je, že u tříletého dítěte to nemůžete nikdy vyloučit, ať ho hlídáte jak chcete.
“Já vám řeknu, co to je!” - slyšeli jsme ten ženský hlas, už tolik neječel, zněl spíš nasupeně. “Konkurenční boj! To je to!” - vyštěkla.
“Ale Agnes.” - ozval se mužský hlas, chlácholivý. “Kdo by sem nosil hovno…” - chvíle ticha, cítili jsme, že si to stále všichni prohlíží. “...z mastodonta.” - dokončil mdle, jako by se mu dělalo nevolno.
Sevřeli jsme s manželkou rty. Teď nesmíme vyprsknout. Nesmíme se smát! NE!!
“A kdo myslíte, že nám na výstavě rozbil to umyvadlo?”
“Co s tím budeme dělat?” - zazněl mužský hlas.
A druhý hned odpověděl: “Musí se to vyčistit, samo to asi neodejde. I když… Jestli ta ještěrka žije...”
Ženský hlas: “Kdepak, to nestačí vyčistit, to se musí vyměnit.”
“Proč vyměnit, vždyť to zařízení je určené právě na tohle.”
Zase chvíle ticha. Prohlížení. Národní muzeum muselo pukat závistí, protože žádnému exponátu se nevěnovala taková pozornost, jako tady… Tomu.
Vyplížili jsme se ven a podařilo se nám nenápadně vypadnout bočním vchodem. Běželi jsme až za roh a pak ještě dál. Až o dvě ulice jsme se vydýchali.
“Já mám hlad.” - zakňučela Viki znovu.
“Ty máš s jídlem utrum, mastodonte.” - prohlásila maminka.
Šli jsme dál. “Vědělas, že Swarovski dělá záchody?” - zeptal jsem se konverzačně.
“Ne. A už si od něj nic nekoupím, když teď vím, na co to je.”
Ano. To už víme. V hlavě mi zněla jedna věta:
“PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKIHO!” "
Chlap kazdou noc straslive chrape.
Zena se rozhodla vyzkouset tip sve kamaradky a v noci, kdyz
chlap zase chrapal, nalepila mu pod nos papir od olomouckych syrecku.
Chlap zafrkal, prestal chrapat a povida: "Marie, spis?"
"Ne,nespim."
"Tak se prikryj."
Do CIA dělají konkurz na nové agenty. Po několika dnech zbydou už jen dva nejotrleší adeptii a ředitel jim dá nejtěžší úkol: "Tady máte pistoli a ve vedlejší místnosti sedí vaše tchýně. Kdo ji zastřelí, stane se naším agentem."
Jde první, po 5 minutách vyjde ven a říká: "Pane řediteli na to nemám."
Jde druhý a po 20 vteřinách se ozvalo 10 výstřelů, poté ženský křik. Chlápek vyleze ze dveří celý od krve a povídá: "V pistoli byly slepý naboje a tak se ji musel dorazit židlí."
Přijede Angličan do Jihoafrické republiky a rozhodne se, že půjde do kina. Přijde k okénku a chce si koupit si lístek. Paní za pokladnou se začne strašně smát a říká: "Vy nejste odsud, že ne?"
"Ne! Jak to víte?"
"U nás chodí bílí do kina zadarmo."
"Aha..."
Jde dovnitř a ptá se, kam se má posadit.
Uvaděčka se zeptá: "Vy nejste odsud, že ne?"
Angličan: "Nejsem, jak to víte?"
"U nás jdou bílí rovnou na balkon a černý seděj dole."
"Aha..."
Sedne si na balkon a uprostřed filmu se mu chce strašně na záchod.
Vyjde ven a ptá se: "Prosím Vás, kde se tu můzu vyčůrat?"
Uvaděčka se na něj podívá a povídá: "Vy nejste odsud, že ne?"
Angličan: "Nejsem, jak to víte?"
"U nás bílí močej dolů na ty černý, aby jim ani kus filmu neušel."
"Aha..."
Angličan zachová tradici, postaví se a začne uprostřed filmu močit z balkonu.
Naráz se postaví dole černoch a křičí: "Do prdele! Ty nejsi odsud, že ne?"
Angličan: "Ne! Jak to víte?"
"...Tak, čůrám aspoň CIK-CAK a ne pořád na mě!"
V telefonní budce se usadil tchoř. Američan, Čech a Rom se vsadí, kdo tam nejdéle vydrží. Nejprve tam vejde Američan. Po pěti minutách vyjde z budky a praví:
„To se tam nedá vydržet!“
Jako druhý tam vejde Čech. Po půlhodině vyjde z budky a praví:
„To se tam nedá vydržet!“
Naposled tam vejde Rom. Po dvou hodinách vyleze z budky tchoř a nadává:
„To snad není možné, vždyť se to tam nedá vydržet!!!“
Přijde policajt do drogerie a říká: "Prosím jeden šampon."
Prodavačka říká: "Máme jen vaječný."
Policajt odpoví: "Děkuji, ten nechci, já se chci umýt celý."
koch píše:u nas absolvovano, diky iniciative milanmoona tim byl kulturne zpestren pred par lety roznov... to co provadi ta holka na videu je moc
"Absolvováno" myslíš to jak k tomu každý čuchnul, Martinopel si kousek ďobl a pak celý zbytek srazu ležela plechovka v trávě hodně daleko od všeho živého?
koch píše:u nas absolvovano, diky iniciative milanmoona tim byl kulturne zpestren pred par lety roznov... to co provadi ta holka na videu je moc
"Absolvováno" myslíš to jak k tomu každý čuchnul, Martinopel si kousek ďobl a pak celý zbytek srazu ležela plechovka v trávě hodně daleko od všeho živého?
Náhodou já si ďobl hned třikrát.Chuť je skvělá,ale fakt je,že lépe je mít rýmu.