Ahoj,
mně se kombi krabice líbily už od základní školy a byly motivem každé mojí volné tvorby v hodině výtvarné výchovy, ať už uhlem na čtvrtku, nebo slepené z kartonu. Jsem ročník 1979. Pak jsem se kvůli očím dlouho hádal s doktorama o řidičák a dostal jsem ho teprve v roce 2013 a tehdy jsem se už smířil s tím, že jsem se s krabicema v časoprostoru minul. Jenže jednou jsem přijel domů k rodičům, u stolu seděla neznámá návštěva, tak jsem se seznámil, načež jsem se posadil k oknu s vysvětlením, že se budu kochat tím krásným volvem, zaparkovaným před panelákem. To auto bylo zelené volvo 245 a tou návštěvou Standa zde z fóra a do roka z toho byla moje krabice, takže splněný sen. (No dobře, mohla to být US verze 745, ale to už je jen detail...)

Bohužel, v rodině jsme nikdy neměli auto a tak nějak to nemám v krvi, nemám pro to cit. Auto ničím, ačkoliv bych ho chtěl laskat. Odsloužilo toho dost, vezl jsem v něm mámu na svatbu mojí sestry, dovezla mě třikrát do Bretaně a zpět, maká na stavbách jako dělňas a ... zvolna se rozpadá, seznam "na autě nefunguje" už je delší, než "na autě zatím ještě funguje," ale pořád to jezdí.
Každou chvíli ho někdo pozoruje na parkovišti, hovor navazuji větou
"Strašný vrak, že...? Omlouvám se, jestli se mi podaří nastartovat, tak hned vypadnu...", načež se obdivovatel přizná, že to auto taky vždycky chtěl a nikdy si ho nepořídil, nebo dokonce měl a dal ho pryč - a dodnes lituje, volva jsou prý děsný držáky. Načež se loučím větou, že
"dvacet dva let starý auto je furt rozbitý... Ale furt jezdí!" Koupit si fungl nové auto musí být prostě nuda!
