standa píše::



Vypíchnul jsem věty, které jasně dokazují, že mluvíme každý o něčem úplně jiném.
Tome, patřím mezi lidi, kteří umí obsluhovat stará auta s nastavováním předstihu z místa řidiče, auta bez synchronů, s lankovýma brzdama,... a řízení takových aut mě působí radost. Občas vytáhnu tatru a jedu se projet -chápeš to? - jen projet, nikam se nechci přemístit, poslouchám motor, lovím dvojku s meziplynem, hraju si se sytičem, v zatáčce dávám kontra, aby to jelo tam, kam chci (diagonály dělají svoje ) - prostě RELAXUJU.

A co se týká toho kafe: dorostl a dospěl jsi do stavu, kdy musíš pít kafe z plastiku a ještě u toho řídit?? To je jako ta konečná fáze poznání? To tě teda lituju...
Já si dám kafe v šálku a sedím doma v křesle nebo u stolku v kavárně... potom sednu do auta a můžu řadit

Třeba je to tím, že já CHCI najet se všema svýma autama 13.000 km ročně a ty MUSÍŠ najet 50.000 km...

Každý z nás přistupuje k řízení odlišně a já to respektuju. Ty si kupuješ novější, výkonnější, elektrohejblatama nacpaný auta, co žerou jak manekýna před miss world a já naopak ty starý, opadaný, hnaný na zadek, s tisícem chyb a nenažraný jak Otesánek.

Tož tak.

STANDA:
Plně souhlasím s georgem. Já jsem si cestování usnadnil ještě víc - necestuju. A když už musím cestovat, tak letím nebo se nechám vozit (né že bych měl šoféra, ale jedu vlakem, busem). Tím pádem pro mě není řízení auta nutnou povinností, ale příjemnou radostí - Vychutnávám si řazení, meziplyny, jedu v klídečku, parkuju tam, kde je dost místa. Kam bych třeba dal v Tatře parkovací asistent? Vrtat džuzny do chromovanýho nárazníku??
Navíc bývaly doby, kdy autům stačily tři kvalty - trojka se dávala ve čtyřicítce a téměř celou cestu se tam nechala...